Táta přinesl klid i druhý titul sezony. Říká, co vidí a často má pravdu

Karolína Plíšková se po triumfu na turnaji v Tokiu rychle přesunula do čínského Wu-chanu. Klání s honosnou dotací 2,746 milionu dolarů začalo už ve chvíli, kdy Karolína hrála finále Toray Pan Pacific Open s Naomi Ósakaovou.

Pořadatelé čínského turnaje proto poslali pro oba finalistky soukromý tryskáč, nakonec ale letěla sama Karolína, neboť Naomi Ósakaová pro únavu svou plánovanou účast zrušila.  A hned po příletu do Číny čekal Karolínu velký podcastový rozhovor s oficiálním webem WTA.

O tom, jak se projevují změny v realizačním týmu, jak si Karolína užívala přítomnost svého táty na turnaji v Tokiu i o cílech do zbytku sezony mluvila více než deset minut.

A zde je přepis celého povídání.

Nejprve blahopřání k nesmírně vydřenému triumfu v Tokiu, kde jsi vyhrála druhý titul v letošní sezoně. Co si myslíš, kde byl klíč úspěchu?

Děkuji. Odehrála jsem spoustu těžkých zápasů. Strávila jsme na kurtu opravdu hodně času, trénovala jsem i šest dnů před turnajem. Myslím, že to byl klíč k tomu, že jsem byla dobře připravená, protože se turnaje přesunuly pod střechu. Stadion byl trochu jiný, než v posledních letech. Bylo trochu jiné, ale zvykla jsem na to.
Musela jsem bojovat už od prvního zápasu, vždyť jsem v něm ve třetím setu prohrávala 1:4 a podobně se to vyvíjelo i v dalším utkání. Ale opravdu jsem chtěla bojovat, abych získala nějaká vítězství a nakonec byl nejsnazší zápas ve finále.

Pokud přišlo finále, tak si v posledních pěti zápasech o titul triumfovala. Poslední ztracený finálový zápas byl v roce 2016 na US Open. Jak to tedy je s těmito speciálními zápasy? Opravdu v nich hraješ svůj nejlepší tenis?

Myslím, že všichni se snaží hrát ve finále ten nejlepší tenis. Také víte, že hrajete proti nejlepší soupeřce z turnaje. Víte, že je potřeba, dát do toho všechno. Ale také je to poslední zápas turnaje, takže si uvědomíte, že za chvíli pojedete na jiný turnaj, nebo pojedete domů. Takže stojí za to, vydat ze sebe všechno, celou svou energii.
Jsem šťastná, že jsem ji zase dokázala ve finále najít. Není snadné se tam dostat, ale opravdu stojí za to, tam být, bojovat o titul. Je to prostě ještě jiný příběh – být ve finále, nebo se stát vítězem.

První titul, který jsi v této sezóně vyhrála, byl na antuce ve Stuttgartu. Jenže pak to nebylo tak přesvědčivé. Až zase druhá polovina sezony vypadá dobře…

Připadalo mi, že po Wimbledonu začínám hrát trochu lépe na tvrdém povrchu. Je známo, že je to můj oblíbený povrch. Měla jsem sice i nějaké těžké prohry, a ta v Cincinnati z mečbolu byla opravdu krutá. Také jsem prohrála s Kiki Bertensovou, která není mou oblíbenou rivalkou, ale cítila jsem, že hraji docela dobrý tenis. Dokonce i na US Open, tam jsem postoupila do čtvrtfinále. Prostě jsem cítila, že se to zlepšuje, je to dobré.
Takže když jsem přiletěla do Tokia, cítila jsem pohodu, a to zejména proto, že jsme najednou byli v hale. Mám ráda arény pod střechou, Stuttgart byl také v hale, takže podmínky pro mě byly dokonalé. Cítím se tam na kurtu šťastná a to je pro mě podstatné. Užívám si to.
Za normálních okolností bych cestu do Asie vlastně ani neměla v plánu. Ale právě proto, že stále bojuji o Singapur, jen jsem řekla, že to zkusím. Vím, že je to poslední turné v sezoně a tak ze sebe chci vydat všechno a dám šanci tomu, abych se dostala na Turnaj mistryň.

Celá tvá hra se točí kolem servisu. Nedávno jsi říkala, že pokud máš úspěšnost prvního podání přes 65 procent, tak se cítíš dobře. Teď ve finále proti Naomi Ósakaové to bylo číslo 81%. Kolik práce za tím v posledních týdnech a měsících bylo?

Trochu jsem se na servis zaměřila. Ale ne tak, že bych strávila hodinu na kurtu jen tím, že budu jen podávat. Prostě to přichází přirozeně s utkáním, servis se automaticky vylepšuje.
Také myslím, že tohle byl můj daleko nejlépe odservírovaný zápas v životě. Abych měla více než 80 procentní úspěšnost ze servisu, to se mi myslím nikdy nepoštěstilo. Možná v jednom setu, ale ne v celém utkání a už vůbec ne ve finále, a ne proti tak dobré soupeřce. Ale jak říkám, pokud máte taková čísla a přidáte několik es, je opravdu velká šance, že zápas získáte.

Když jsi vyhrála Stuttgart, tvůj otec byl u toho. Nyní přišel triumf v Tokiu a opět u toho byl táta. Nosí štěstí?

Snažím se občas něco změnit a táta se mnou jezdí v roce na pět nebo šest turnajů v sezoně, protože mí trenéři jsou z různých zemí a nemohou být všude. Ale i předtím se mnou na turnajích byl někdo z rodiny. Prostě se snažíme najít každý rok několik turnajů, kde budeme společně.
Pro mě je to docela fajn změna, být jen s tátou a opravdu bez trenérů.
Všichni se ze mě snaží dostat to nejlepší, ale tohle je táta. To je zase trochu jiný vztah. Takže nemluvíme jen o tenisu, tam je to jen o jednoduchých věcech, které si říkáme před každým zápasem. V podstatě zná všechny hráčky, protože mě vidí, i když není na turnajích. Sleduje všechny zápasy na internetu. Zná mě jako člověka, takže ví, co potřebuji. Ví, kdy je potřeba ticho a kdy je potřeba trochu motivovat. To je rovnováha, kterou vždycky společně najdeme.
Takže si myslím, že není překvapením, že jsem s ním vyhrála turnaje, protože se cítím klidně. Ale také si na druhou stranu nemyslím, že by to fungovalo každý týden. Myslím, že jsme tam našla nějakou balanci, jak trochu měnit lidi kolem sebe. A myslím, že to při práci se mnou funguje.

Jaký je táta člověk? A jak pomáhá při tréninku nebo koučinku?

Mám pocit, že jsme si docela podobní, takže si myslím, že je to velmi klidný člověk. Připadá mi, že nikdy nevypadá nervózně, takže nikdy nemám pocit, že by byl ze mě nebo z mých zápasů nervózní ať už vyhrávám, nebo prohrávám. Je pořád stejný a nezáleží na tom, co mu říkám. Je prostě stále klidný a naprosto pozitivní.
Vždy má po ruce tablet, kde analyzuje podání. Vždycky říká, že servis je v tenisu nejdůležitější. A samozřejmě return. Takže se to vždy snažíme analyzovat. A pak má ke mně pokaždé pár věcí – třeba abych byla pozitivní, nebo abych byla trochu víc agresivnější.

Teď mi řekl: „No tak, neměj strach!“
Tak jsem řekla: Tati, já nejsem vyděšená! (smích).
A on mi odvětil: „Ne, tak jsem to nemyslel. Prostě jdi víc do kurtu. Hraješ daleko od základní čáry.“

Takže je tam pár věcí, které vidí svýma očima. Nemá to nic co dělat s technikou nebo taktikou, ale opravdu mi předává to, co vidí a co cítí a mnohokrát má pravdu.

„I think this was my best serving match in my life“@torayppo champ @KaPliskova speaks to @WTA_insider–> https://t.co/JUHKjFs4pV pic.twitter.com/sWJwqzqCQH

— WTA (@WTA) 24. září 2018

V Číně jsi opět společně s Rennae Stubbsovou. Na čem budete v následujících několika týdnech pracovat?

Nojo, chudák Rennae. Byla tady od čtvrtečního rána, přiletěla sem ze Států (směje se). A je fajn, že je tady, protože tu zase bude pro mě a zase to bude trochu jiné. Měla jsem k ruce Conchitu Martinezovou v New Yorku. A teď bude se mnou Rennae těch pár týdnů tady v Číně a možná i na konci roku. Viděly jsme se spolu včera a daly si na pokoji pivo.  
Myslím, že je to docela pozitivní osoba, takže jsem šťastná, že je tady. Tentokrát to budu potřebovat, abych byla pozitivní. Ona je opravdu profesionální a díky své práci komentátorky zná všechny hráčky. Ví, jak kdo hraje, prostě všechno o všem. A někdy je toho až příliš (směje se).
Mám tu také svého španělského fyzioterapeuta, takže můj tým je nyní mezinárodní. Zatím všechno funguje dobře.

Zdá se, že vás pozitivita dokonal obklopují…

Myslím, že to bylo opravdu něco, co jsem hledala a co jsem potřebovala zejména po Wimbledonu, po první polovině roku. Cítila jsem, že k sobě potřebuji pozitivní lidi, protože já sama jsem příliš negativní a někdy je to se mnou těžké. Takže proto jsem si vybrala tenhle tým a jsem šťastná. To je pro mě to nejdůležitější.
Někdy můžete dokonce vyhrát zápasy jen tím, že jste šťastní, jen tím, že si to užíváte tenis i tréninky. Každý má dny, kdy se mu nechce trénovat. Ale je to mnohem jednodušší, když vás to baví. A tak to teď mám.